Mikuláš Medek (3.listopadu 1926 - 23.srpna 1974) byl umělcem originální formy, výrazně pronikavé ostrosti exprese a hluboké spirituality obsahu. Jeho dílo vytváří jeden z nejvýznamnějších pilířů českého poválečného výtvarného umění. Je tomu tak o to více, že umělecká nezávislost a duchovní rozměry jeho tvorby byly vyjádřeny v době komunistického režimu v této zemi, v čase nesmiřitelného nepřátelství vůči modernímu umění a svobodnému myšlení vůbec. Medkův odkaz lze rozdělit do tří základních období. Byl zpočátku výrazně ovlivněn tradicí surrealismu a tato první fáze tvorby představuje období hledání autentického vyjádření vlastního specifického pohledu na svět.

Zrod druhé fáze lze ohraničit rokem 1952, tedy dobou těžké a brutální politické represe, která způsobila ochrnutí všech oblastí aktivit společnosti. Během této doby Medek začal věnovat větší pozornost záměrně zjednodušenému pojetí figurální malby, aniž by však přestal užívat surrealistický jazyk. V těchto pracích je jasně patrné zobrazení dopadu existenciální krize oné doby. Schematizované postavy v prostoru, vydechujícím simulovaný optimistický pohled na život, schizofrenní tváře plné nejistoty a komického úděsu, skrývající svou skutečnou grimasu, plnou strachu, plné předstírání loajality a současně vyjadřující ztrátu vnitřní síly odolat pohodlí vlastní lobotomie. Některé z těchto prací připomínají ilustraci komiksu o tragédii lidského úpadku. Ukazují nám s bolestným výsměchem prostředí, které omezuje individualitu do té míry, že se stává objektem odstranění. Jedná se o nadčasové sdělení obav z pádu lidského společenství do zářících, nicméně plochých, bezdimenzionálních rámců materialistických quasihodnot, které oslovuje se stejnou intenzitou i v současnosti, jíž vládne tak snadno manipulovatelná masa spotřebitelů a její falešná iluze svobodné volby a výběru. Na přelomu 50. a 60. let nastává přelom, který posléze vrcholí nejdůležitějším obdobím Medkovy tvorby. Umělec mění tvarosloví výrazu, obraceje se do vnitřních krajin duše volbou ryze abstraktní malby. Prostřednictvím strukturálního dialogu mezi makroskopickými schématy a mikrosvětem v metaforickém slova smyslu deskribuje s ohnivou vášnivostí či naopak mysteriózní temnotou barev základní otázky bytí. Pracuje s využitím speciálních inovačních technik a materiálů, kde dominuje email. Výsledkem jsou tzv. "preparované obrazy" z barevných hmot, přenášené formou tištěných znaků a symbolů. Můžeme zde obdivovat mystickou atmosféru neobjevených dimenzí duchovního světa, stejně jako pocítit nesnesitelnou, palčivou, hluboce vnořenou psychickou trýzeň, ale též upnout svou pozornost k detailům, kde před námi defilují malá bolestná dramata uvnitř velmi artikulovaných struktur, symbolizujících mechanismy patofyziologických dějů v organismu, zřetelně připomínající zpřetrhané cévy, násilné zásahy do tkáně či lokální buněčné exploze, jsouce jakýmisi tichými výkřiky nejen fyzického utrpení. Medkova díla jsou metafyzickou transformaci bolesti, kde partikulární, tedy intenzivní osobní prožitek často levituje v klidných, avšak svým rozměrem ohromujících, všepojímajících vodách tajemných hlubin duchovního světa, žitým konfrontačním dialogem mezi vnitřním a transdimenzionálním prostorem duše.

Medkovy malby zíkaly díky tajným výstavám roli modelu pro mladší radikální umělce. Po roce 1960, v letech relativního uvolnění politických tlaků zíkává Medek několik veřejných zakázek a tak realizuje své pravděpodobně v té době nejznámější dílo – oltářní obraz kostela v Jedovnici (1963), výzdobu interiéru kanceláře československých aerolinií v Damašku, Košicích (1963), Paříži (1964) , Praze-Ruzyni (1969) a New Yorku (1970). Nicméně, první výstava jeho obrazů byla uspořádána až na konci osmdesátých let v lokální galerii v Roudnici nad Labem, tedy zcela stranou hlavního dění a za minimálního (nepochybně záměrně) mediálního zájmu. První a prozatím jediná souborná výstava byla realizována až v roce 2002 v pražském Rudolfinu. Medkovy obrazuy jsou z velké části ve vlastnictví světových galerií (např. Sydney, New York, Amsterdam, Rotterdam, Hamburk, Bochum, atd.), nebo v soukromých sbírkách. Medek vytvořil originální symboliku znakových systémů a specifický metaforický jazyk tvarů a barev, odhalující lidskou existenci v její tragické, pitoreskní a bolestné realitě, avšak intenzivně žíznící po její transubstanciaci a smysluplném rozměru v díle, které je přesvědčivým vyznáním o vnitřní katarzi ve smyslu tajemství víry. Intenzivní, emocionálně vypjatý výraz v metafyzické perspektivě, vnitřní konzistence sdělení, autenticita prožitku a síla duchovní energie, vyzařující z jeho obrazů, reprezentují jednu z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších osobností nejen české, ale i světové scény druhé poloviny 20. století.

Vladimír Hirsch 2004

Břetislav Kafka: Za hradbami vědomí

Knihu Břetislava Kafky "Nové základy experimentální parapsychologie" jsem poznal jako student druhého ročníku medicíny coby výrazně frustrovaný návštěvník této fakulty, podlehnuvší tlaku doby, která v humanitních oborech, jež byly předmětem mého zájmu i dosavadní edukace, vylučovala možnost studia bez nutnosti skládat účty marxisticko-leninskému modelu chápání těchto disciplin. Rezignoval jsem na studium hudby, stejně jako na možnost studia filozofie, jejíž definice byla tehdy totožná s konceptem filozofie (či spíše ideologie) nesmiřitelně materialistické. Po argumentaci mých rodičů, v níž můj otec, politický vězeň z let padesátých měl pouze slovo poradní, jsem vyhověl přání mé matky, vidící mne ve svých představách coby bílý plášť, přinášející naději a útěchu nemocným, rezignoval a nastoupil cestu bludištěm exaktních věd, jež mi byla cizí stejně tak jako nepochopitelná. Jedinou útěchou mi byla – coby ultimum refugium – myšlenka možnosti pozdější orientace na obor, zabývající se léčbou nemocí duše, naivně vkládaje ve své představy orientaci na muzikoterapii, arteterapii a podobné směry, jež by alespoň zčásti kompenzovaly mému nitru vlastní směřování. Proplétaje se ve zmatku a nezájmu teoretickými obory lékařské fyziky či biochemie, bylo mi jasné, že jim nikdy neporozumím a díky skutečnosti, že můj mozek zaznamená tyto informace pouze na okraji stránky jsem pouze přežil příslušné zkoušky. V onom druhém ročníku byla jednou z hlavních náplní studia fyziologie, věda o procesech probíhajících v lidském těle, jejich podstatě a smyslu. Jakkoli předpokládala znalosti právě z oněch mnou nenáviděných oborů, přece jen mne lehce zaujala svou logikou harmonie organismu a univerzálnost těchto dějů mne naplnila skrytým obdivem k jejich organizaci.

A v této době můj otec obřadně vyjmul z knihovny brožovaný výtisk Kafkovy knihy z roku 1945, reedici původního "Svítání v duši", jež poprvé vyšla v roce 1925, a položil ho přede mne s lehkým konspirativním úsměvem a strohým komentářem ve smyslu "můžeš si to přečíst, ale z ruky to nedám". Nedoprovázeje tento akt ničím jiným, než otevřením knihy na stránce, vysvětlující základní pojmy Kafkovy teorie principů myšlení a zanechal mne mému studiu prakticky ve stejném okamžiku, kdy jsem – přes všechnu torturu partikulárních nepochopení – disponoval příslušnou nadutostí jedince, přičichnuvcího k vědění ve věcech morfologie a fyziologie tzv. vyšší nervové činnosti.

Biografie :
Břetislav Kafka  (1891-1967) je považován za jednoho ze zakladatelů moderní parapsychologie a duchovního otce tradice této disciplíny v Česku. Jeho myšlenky značně předstihly dobu, inspirovaly a ovlivnily další generace výzkumníků v této oblasti. Nalezneme je v různých obdobách a - díky dnes již poněkud archaickému jazyku Kafkovy knihy – pouze terminologicky odlišných variantách v pracích mnoha moderních vědců nejen v oboru psychologie a psychotroniky, ale i v teoriích přírodovědných disciplin, jakými jsou kvantová fyzika, biofyzika, biologie, neurofyziologie, ad. Kafka studoval vlastnosti a schopnosti lidského mozku pomocí hypnózy a byl též velmi vyhledávaným léčitelem. Původním povoláním řezbář a sochař objevil své schopnosti uvádět citlivé osoby do hypnotického stavu zcela náhodně, když tak nevědomky učinil se svými dvěma spolupracovníky. Po této události se Kafka začal intenzivně zabývat studiem hypnózy a rozvíjet své schopnosti experimenty v oblasti sugesce a telepatie. Vzhledem ke svým stálým zdravotním potížím se začal zajímat také o přírodní léčitelství. Díky úspěšnosti v této oblasti se poměrně rychle stal velmi vyhledávaným.

V rámci léčení soustřeďuje postupem času okruh senzitivních jedinců, jejichž prostřednictvím získává informace a určuje postup léčení. Tyto senzitivní jedince nazývá Kafka "subjekty". Jedná se tedy o pojem pro osobu disponovanou k ovládnutí hypnologem a tedy i prostředníka mezi hypnologem a předmětem zkoumání (objektem) v rámci experimentu. Jeho práce se postupně orientovala více směrem ke studiu morfologie a činnosti lidského mozku, jakkoli se svým pacientům (jak popisuje) věnoval za každých okolností s maximální intenzitou a léčení neprovozoval jako výdělečnou činnost, ke které mu sloužil jeho sochařský ateliér. Těžištěm Kafkové badatelské práce se staly otázky podstaty myšlení, energetického potencionálu mozku, objevování skrytých možností duševní činnosti, jejího rozvoje a primární časoprostorové i substanciální jednoty živýchorganismů i neživé hmoty. Kafka byl hluboce věřícím člověkem, proto všechny jeho předpoklady vycházejí z univerzálního kreacionistického principu.

Ve svých pracích se deskripcí experimentů snaží doložit, že schopnosti lidského mozku jsou nesrovnatelně vyšší, než je tradiční pojetí vědy schopno prokázat a pokouší se určit směr, kterým lze tyto možnosti využít k obecnému prospěchu. Celkový počet osob, které Kafka uvedl do hypnotického stavu je uváděn kolem 15.000, nicméně k vlastní výzkumné práci si vybral pouze sedm osob, se kterými trvale spolupracoval.

Po druhé světové válce byl pozván na univerzity do Spojených států a Austrálie ke spolupráci s tamními odborníky, ale nikdy tato pozvání nevyužil. Po komunistickém převratu v Československu v roce 1948 mu byla zakázána veškerá výzkumná činnost. Ačkoli byl tehdejším režimem pronásledován, často vyslýchán a psychicky týrán, ve své práci ilegálně pokračoval. Jeho dům byl po velmi dlouhou dobu hlídán příslušníky tajné policie, přesto se však policejnímu systému komunistického státu nepodařilo jeho práci zastavit a to též díky vysoké popularitě, jíž se těšil a které se establishment obával. Traduje se jako nepotvrzený paradox, že tajně léčil dokonce i prezidenta Antonína Zápotockého. V šedesátých letech se politická situace v zemi poněkud uvolnila a v této době také dochází k intenzivní komunikaci s novou generací v oboru a předávání zkušeností. Břetislav Kafka zemřel 27. srpna 1967 na cévní mozkovou příhodu.

Pojmy, poznatky a teorie :
Ve své knize „Nové základy experimentální parapsychologie“ a vydané poprvé v roce 1925 pod názvem "Svítání v duši" a postupně publikované do dnešního dne v téměř dvou desítkách edicí. Kafka zde představuje svou teorii nových morfologických struktur mozku, principů jeho činnosti a na výsledcích svých experimentů demonstruje jeho možnosti a schopnosti. Všechny poznatky získával prostřednictvím komunikace s osobami v hlubokém hypnotickém stavu. Jeho práce se právem řadí k seriózním vědeckým dílům.  Dodržoval při provádění pokusů přísné podmínky, dbal na možnost ověření svých poznatků, pracoval za přítomnosti svědků, jejichž jména jsou v knize uvedena. Kromě teoretických závěrů obsahuje podrobné popisy jednotlivých významných experimentů, které se na jejich utváření podílely.

Základní princip procesu myšlení je podle Kafky soustředěn v mobilních "nadbuněčných" substancích, které jsou asociovány kolem neuronů v šedé hmotě mozku. Kafka nazývá tyto volné struktury " esplana". Jsou nositeli paměti a jejich selektivní kmitavý pohyb představuje vlastní mentální aktivitu. Protosplana jsou podobné podstaty jako esplana a nalézají se v oblasti povrchu ma­lého mozku. Jsou neobyčejně citlivými příjemci vyslaných vln myšlenkového fluida, které je rozechvívají. Touto svou činností zachycují telepatické zprávy, vyslané - ať již vědomě či nevědomě - z mozků jiných osob. V noci za spánku jsou protosplana neustále drážděna bloudi­vými vlnami částic myšlenkového fluida, čímž vyvolávají sny.

Podle Kafky existuje látka, jíž nazývá "protonací", která představuje prapodstatu bytí a o níž si není jist, zda je hmotné či nehmotné povahy (zřejmě též proto užívá podstatné jméno slovesné). Tato látka se zcela vymyká časoprostorovým vztahům, neb disponuje schopností otiskovat v sobě všechny události, myšlenky a představy bez závislosti na čase, prostoru a vědomí, je tedy vlastně jakýmsi trvalým, všudypřítomným zápisem existence světa a života. Je nezbytné upozornit na shodu názvu s chemickou reakcí, s níž má společný význam pouze ve fundamentální povaze procesu. Skrze záznam v "protonaci" je disponovaná osoba schopna pozorovat a popsat děje v jakémkoli časovém a prostorovém úseku historie. Touto myšlenkou Kafka předešel o několik desetiletí některé teorie v oblasti přírodních věd a psychologie, které nalezneme např. v pracích významného amerického psychologa Charlese Tarta, především v jeho knize "Transpersonal Psychologies" z roku 1975 a dalších.

Dalším pojmem, kterého Kafka užívá je ektoplazma, nikoli však ve standardním biologickém slova smyslu (viz ektoplazma). Tento termín ve vztahu k parapsychologii užil poprvé Charles Richet v roce 1923. Ektoplazma vzniká tak, že hmota mi­mořádně disponované osoby (tedy subjektu v hlubokém hypnotickékm spánku) je rozkládána na tzv. "pyrotony" a "sitony". Sitony jsou nejjednodušší hmotné částice prahmoty (což je podle Kafky nejjednodušší stvořená hmotná substance, nejstarší forma hmoty, schopná značné měnlivosti, přetváření a seskupování), dále nedělitelné, pyrotony vznikají sdružováním sitonů ve formace velmi variabilní povahy, od nejjednoduších až po značně komplikované útvary. Sitony, resp. pyrotony migrují mimo tělo disponované osoby a v určité vzdálenosti se znovu skládají v atomy a molekuly. Tento proces se nazývá dematerializací a materializací a je řízen nadnormální duševní činností subjektu. Přenáší-li se hmota v dematerializovaném stavu na velkou vzdálenost, kde se opět skládá, je nazývána teleplazmou.

Kafka studoval též tzv. tělesný magnetizmus, odlišný a pouze principiálně příbuzný jev s magnetismem fyzikálním, jehož podstatou je silové působení na pohybující se nositele elektrického náboje. Tělesný magnetizmus popisuje jako vyzařování látky řidší než vodík. Je hmotné povahy a vzniká v protoplazmě buněk a je zodpovědný za úroveň životaschopnosti organismu. Jeho základní morfologickou jednotkou je megatron, částice z druhu pyrotonů, vymršťovaná z atomových jader protoplazmy a shlukující se ve formace, které vytváří fluidum tělesného magnetismu. Ten lze volně ovlivnit a přenášet na jiné osoby, proto vzhledem k svým vlastnostem představuje základní, prvořadý mechanismus léčivých účinků parapsychologického typu terapie. Látkou s podobnými vlastnostmi je tzv. "oduší". Je také povahy hmotné, je též vyzařováno a tvoří energetické pole - auru kolem organismu, ale na rozdíl od tělesného magnetismu je vyzařováno z jader buněk, po­hybuje se rychlostí myšlenky a nelze jej ovládat vě­domě, protože je nástrojem nadřazeného - ať již "nehmotného" či jakousi vyšší hmotou v transdimenzionálním smyslu formovaného, věčného, zákonům materiálního světa nepodléhajícího a na fyzickém bytí a vůli nezávislého alter ego lidského individua - duše v transcendentním významu a stavu.

V rámci studia telepatie rozeznával Kafka dva způsoby přenosu myšlenek, vědomé a neuvědomělé. První z nich jsou usměrňovány volními mechanismy k protosplanům příjemce a rozkmitají v požadovaném rytmu, čímž se přenos realizuje. Jsou doprovázeny elektromagnetickými vlnami, které Kafka ovšem požaduje pouze za jev průvodný. Neuvědomělý přenos myšlenek se uskutečňuje bloudivými vlnami částic myšlenkového fluida při některých intenzivních duševních činnostech a migrují prostorem a mohou rozechvívat protosplana osob, na něž náhodně dopadnou. Většinou se tak děje ve spánku, a takto zachycené představy se mění ve sny.

Význam díla :
Kafkovy poznatky, teorie a závěry sice nelze stále ještě považovat za plně prokázané v rámci standardního paradimgatu současné vědy, ale výrazná příbuznost s některými výsledky z nejrůznějších oblastí přírodovědného výzkumu a psychologie druhé poloviny dvacátého a počátku 21. století je více než zjevná, a to nejen v dílčích myšlenkách, ale především v obecném smyslu jeho filozoficky pansofického nazírání světa coby univerzálního, jednotného a harmonického celku, kde všechny vědní disciplíny mají pro proces poznání rovnocenný význam. Kafka si byl vědom, že výsledky jeho práce jsou do značné míry neověřitelné (jakkoli dbal na dodržování všech dostupných podmínek průkaznosti, přímo úměrných metodám, které volil), a proto i předmětem skepse, jeho myšlenky však v různých obdobách a terminilogických variantách lze nalézt v pracích mnoha moderních vědců nejen v oboru psychologie, psychotroniky, ale i v teoriích přírodovědných disciplin, jakými jsou kvantová fyzika, biofyzika, biologie, neurofyziologie i v některých soudobýchfilozofických konceptech, ad.

Kafka je uznáván jako spoluzakladatele moderní parapsychologie. Na výsledky jeho výzkumu v mnohém navazovaly další generace českých badatelů a jeho dílo běžně patřilo k základní literatuře české školy psychotroniky, která v šedesátých a na počátku sedmdesátých let 20. století určovala vývoj oboru ve světě, proslavené psychologyZdeňkem Rejdákem, zakladatelem světové psychotroniky, významným českým vědcem v oblasti transpersonální psychologie Stanislavem Grofem, Františkem Kahudou a dalšími.

Zdeněk Rejdák, který se s Kafkou osobně znal a často jej navštěvoval, deskribuje přesně nejen ve své knize "Telepatie a jasnovidnost, ale též ve svých vzpomínkách podstatu Kafkova přínosu: „ A za co jsme mu snad nejvíce vděčni? Nejen za to, že odhalil nepoznaný fantastický svět našich duševních rezerv a bezmezné mohutnosti duše, ale především za to, že rozkryl jednotný etický kód v každém z nás a že v oblasti svědomí není variability, není moje, není tvoje, není naše, není vaše svědomí, ale je jedno univerzální svědomí, ke kterému se často velice těžce propracováváme“.

Kafkovy teorie základních struktur hmoty, jejich jednoty, funkčního propojení v rámci nezávislosti jejich existence a činnosti na čase a prostoru, se zdají být v mnoha aspektech předchůdci teorií jak v oblasti moderní psychologie, např. v některých pracích Stanislava Grofa, tak přírodních vědách, např. v pracích přírodovědce Alaina Aspecta a představitele moderní kvantové fyziky Davida Bohma či významného neurofyziologa Karl H. Pribrama. Některé výsledky Kafkových experimentů jsou v pozoruhodné shodě s poznatky psychologa a lékaře Raymonda Moodyho, zabývajícího se fenomény "life after death" a NDE (Near Death Experience) a proslaveného knihou Život po životě[15].

Kafkova bibliografie obsahuje kromě základního díla, jež bylo, ještě tři práce, „Parapsychologie“, „Člověk zítřka“ a „Kultura rozumu a vůle“, z nichž poslední dvě jsou směrovány k filozofickému substrátu smyslu Kafkovy práce.

A tak - jakkoli jsem přistoupil k četbě s náležitou skepsí - kniha nejen rozšířila mou přestavu o dějích v lidském mozku, ale svou univerzálností přispěla významně k definitvnímu zformování mé vlastní filozofické orientace. Jakkoli jsem se nakonec po zkušenostech ze zapadlých temných zákoutí kliniky, které byly vyhrazeny pouze trpěným odborníkům, specializujícím se na hypnologii a další alternativní směry a chemicko-technologickému pojetí disciplíny, psychiatrii nerozhodl věnovat, můj pohled na předmět mého medicínského zkoumání za dobu mé lékařské praxe již jednou provždy zcela přirozeně obsahoval ono „neexaktní“ a “pseudovědecké“ univerzální pojetí organismu coby jednoty ducha a hmoty.

S úsměvem musím na závěr vzpomenout na drobnou událost, která se stala, když nám během studia oboru byla poskytnuta jediná možnost navštívit tichou laboratoř hypnologa. Většina vstupovala do místnosti s neskrývaným výrazem přesvědčení o předem ztraceném čase, nicméně se zvědavostí. Jeden můj velmi dobrý kamarád, který mne přes svou nepochybnou inteligenci vždy iritoval svým až naivním materialismem, jimiž měřil vše co se měřit dá a vším, tímto způsobem neměřitelným hluboce pohrdal, vstupoval jako jediný do místnosti se širokým, povzneseným úsměvem, jímž odsuzoval vše příští do kategorie šarlatánských bájí. Když se poté stal jediným z celé, asi dvacetičlenné skupiny, který byl lékařem uveden do hypnotického stavu a sám posléze, když my ostatní byli vykázáni na chodbu, popisoval s údivem a jistou pokorou své pocity a zdar hypnologovy sugesce, bylo zjevné, že jeho pohled nejen na fakt jako takový doznal změn. Nikdy to sice veřejně nepřiznal či neprohlásil, ale kromě toho, že se stal pravidelným návštěvníkem semonářů zmíněného odborníka, již nikdy jsem od něj neuslyšel dříve tak běžné odsudky poznatků, jejichž prokazatelnost se vymyká dostupnosti standardních metod poznání.

Vladimír Hirsch 2011